http://www.pametnaroda.cz/story/ingrisova-nina-1931-1042

Nina Ingrišová, roz. Karpuškinová  

Nina Ingrišová se narodila 14. června 1931 v Brně v rodině ruského emigranta z roku 1921 Viktora Vasiljeviče Karpuškina (☼ 1901), který pocházel z kavkazské vsi Červljenaja, a Marie Brychtové (☼ 1903) z moravské obce Veverská Bítýška. Nina byla jejich jediným dítětem. Byla pokřtěna v brněnské pravoslavné církvi v kostele sv. Václava, snad jako jedno z prvních dětí krátce po dostavění kostela. Maminka do narození Niny pracovala v brněnském ústředí Československé strany lidové, později už zůstávala v domácnosti. Tatínek byl po předcích těrský kozák. Do Brna přišel se skupinkou kozáků, kteří společně bojovali proti bolševikům a posléze byli donuceni k emigraci. V Československu vystudoval geodezii a pracoval v Zemském geodetickém úřadu. Pomáhal vyměřovat například Brněnskou i Vranovskou přehradu. Perfektně bez přízvuku mluvil česky. V letech 1988–1989 napsal stodevadesátistránkový životopis v češtině a paralelně v ruštině.

Na jaře 1945 jeden z kozáků, plukovník Inozemcev, který měl styky s německými úřady, svolal brněnské kozáky a varoval je před nebezpečím násilné repatriace, které by hrozilo, pokud by Československo osvobodila Stalinova armáda. Nabídl možnost odjet z protektorátu pod záminkou přesídlení do kozáckých vesnic v Itálii, aby se tak dostali do západní okupační zóny. Tak se v dubnu zformovala skupina 20 brněnských ruských rodin, vedl ji Boris Bělousov, a Inozemcev jim vyřídil povolení k výjezdu vlakem, přestože v té době už civilní vlaky nejezdily. Když rodina Karpuškinových řešila otázku, zda odjet, padla zodpovědnost na otce:

„Rodiče mé maminky prakticky se s ním nechtěli rozloučit, vždycky říkal, že se nerozloučili. Oni mu vyčítali, že nás táhne do Německa. Do nejistoty. ,Nech je tady, Viktore, my je tady schováme! Nic se jim nestane.‘ Tatínek zdůrazňoval: ,Já je nenutím! Mohou tady zůstat, já je přece pod nátlakem netáhnu.‘ Ale já jsem přede všemi, jak jsme tam byli příbuzní, tak jsem prohlásila: ,Jestli maminka tady zůstane, tak já jedu s tatínkem sama. Já tady na ty Sověty nebudu čekat.‘ Protože od těch kozáků a lidí, co ze Sovětského svazu utekli, jsem věděla, co dělali za zvěrstva. Však vám je tady potom ukázali, ta Malinovského armáda, přestože tady máte Malinovského náměstí v Brně, to mně vždycky pije krev… A ještě tam mají bustu a komunisti mu tam dávají věnce a zpívají internacionálu! Teď, dvacet let po revoluci, to je hrozné!“

Odjezd vlaku z Brna se zpozdil několik hodin kvůli spojeneckým náletům, ale nakonec 13. dubna časně ráno vlak skutečně z Brna vyjel. Podobný transport ukrajinských emigrantů se již vypravit nepodařilo, byl o pár hodin později zasažen náletem a Ukrajinci, kteří přežili, byli odvlečeni do SSSR.

Vlak ruských kozáků byl opakovaně zastavován a ohrožován nálety spojenců. Několikrát letci rozstříleli parní lokomotivu, musela se hledat náhrada, civilisté vždy opouštěli vagony, aby se ukryli v nejbližších krytech, kde pro ně ale nebývalo místo, nebo v krajině. První spojenecké bombardování zažili před Mnichovem v Mühldorfu, později i v Regensburgu, v Plattlingu a před Landau. Pak i v Mnichově–Allachu. Cesta do Mnichova trvala 16 dní.

„(Inozemcev) ten nám řekl: ,Snažte se dostat do americké zóny.‘ Oni už věděli, že to mají rozdělené na francouzskou, anglickou a americkou zónu. A tak do Bavorska, na tu stranu do Bavorska. Jeli jsme na Mnichov a na tu stranu. Samozřejmě to byla strastiplná cesta. Ten náš vagon byl vždycky připojován k vojenským vlakům a oni nás třeba odpojili a nechali nás trčet na nějakém nádraží, než přijel zas nějaký další vlak a mohli jsme se posunout zase dál. Běhali jsme jako králíci, když… za tu cestu, než jsme se dostali za Mnichov do Bavorska, tak nám postříleli tři lokomotivy. Vždycky přiletěli ti hloubkaři: ra ta ta ta ta – pšššššššššš a pára byla pryč! A už jsme stáli zase. A běhali jsme po poli… v noci třeba jsme vyletěli z vlaku u nějakého Mühldorfu. Nervově jsme byli vyčerpaní, to bylo každou chvilku, že jsme letěli někam do krytu, když hrozily poblíž jejich manévry…“

U Seefeldu se setkali s vlakem vlasovců v německých uniformách, kteří mířili k Praze. Opět se stali spolu s vlasovci cílem leteckého bombardování.

„Potom jsme se sešly tři vlaky v takovém hlubokém údolí, dva byly na jednu stranu a druhý naopak. Už nevím, který jak byl, ten náš byl nějak v prostředku. A na kopečku byl nějaký domek, tam byla loučka a na ní plno vojáků. Samozřejmě to letadlo: ra ta ta ta ta ta, zkoušeli, tamty dvě lokomotivy chytli a my jsme utíkali do kopečka za ten dům, to bylo zezadu oplocené, a tady vepředu, potom jsme na to přišli, to byli vlasovci. Ti šli osvobozovat Prahu. To byli ti blbci, co sem šli osvobozovat Prahu. A teď říkali: ,Jé, vy jste z Československa, my jdeme osvobozovat Prahu!‘ Naši chlapi říkali: ,Vy blázni, ti vás tam budou věšet, copak si myslíte, když jste v německých uniformách, že vás budou vítat s otevřenou náručí?‘ Snažili se je přemluvit, ale oni se snažili přemluvit nás, abychom se vrátili, že jdou osvobozovat Prahu. A oni si tam dělali ohýnky a potom nám začali nadávat, že kvůli našemu vlaku po nich Američané střílí. Protože tu naši lokomotivu nemohli chytit, ten náš vlak byl v prostředku.“

Cesta vlakem byla vyčerpávající, rodiny neměly téměř žádné zásoby jídla, pří útěku brali vše s sebou, navlečení do všeho oblečení, které měli. Nina jako třináctiletá dívka silně prožívala hrůzu cesty. Ve vlaku děti spaly nahoře v kupé na deskách mezi úložnými prostory, ještě dlouho poté v Německu se jim všem stávalo, že se uprostřed noci probouzely úlekem. Za Mnichovem jejich cesta pokračovala na valníku taženém traktorem po německých vesnicích. Tak překročili hranici americké okupační zóny. Začátek května je zastihl v Hadorfu u Starnbergu, na jihozápad od Mnichova. Bylo 1. května a padal sníh. Zůstali v Hadorfu u sedláka Tomyho. Byli už pod ochranou Američanů, v případě nutnosti se obraceli na amerického vojáka přezdívaného „Baby“. Jednoho dne přijel oddíl amerických vojáků, aby je připravil na transport do Ruska. To vyvolalo zásadní odpor a Bělousov jel ihned do Mnichova na americké velitelství vysvětlovat, jaká je jejich situace.

Naštěstí nedojeli do Kemptenu, který neblaze proslul jako místo, odkud bylo mnoho lidí ruského původu násilím odváženo. U Lince (Linz) pak nastal velký masakr, kdy se ruští uprchlíci podřezávali a děti házeli do řeky, aby nemuseli s ruskými vojáky (2:40:00). Nina Ingrišová událost dokumentuje knižní publikací A Memento for The Free World od autora s pseudonymem Theodor Kubansky, vydané roku 1960 ve městě Paterson ve státě New Jersey. Těchto událostí se účastnil špion NKVD Charčenko, který pomáhal ruským vojákům identifikovat emigranty. Později byl spatřen v přestrojení za duchovního, ale ruským uprchlíkům se ho nepodařilo lapit, aby se mu pomstili.

První uprchlický tábor, do kterého se skupina z Brna dostala, byl ve Wolfratshausenu. Tam byli svědky toho, že někteří američtí vojáci kradli internovaným jejich majetek, snad jako suvenýry. V táboře byly dobré podmínky, museli ho ale brzy opustit a udělat místo německým židovským navrátilcům z koncentračních táborů. Sami byli přemístěni dál k Memmingenu, do tábora pro příslušníky pobaltských národů. Byl podzim roku 1945. V tomto táboře byly podmínky výrazně horší, hlavně co se týče hygieny a jídla. S ruskými, estonskými a lotyšskými uprchlíky se Nina naučila rusky. Rodina Karpuškinových se tu setkala s českým Židem Klemperou, který pracoval pro UNRRA a jel právě do Prahy, a tak mohl zprostředkovat první korespondenci s rodinou z maminčiny strany. Na základě toho se pak tatínek a Nina (maminka naneštěstí stonala a nemohla Memmingen opustit) setkali v roce 1947 u česko–německých hranic s babičkou Brychtovou a strýcem Otou Popkem, jinak profesorem tišnovského gymnázia. Babička jim předala bandasku sádla a látku na šaty pro Ninu. Otec si všiml, v jak bídných a nedůstojných uniformách slouží českoslovenští pohraničníci.

Nina Ingrišová za války v Brně nedostudovala měšťanku, v Německu proto střední vzdělání uzavírala na memmingenském reálném gymnáziu.

V roce 1949 rodina získala povolení k vycestování. Vyžadovalo to značné úsilí všech spřátelených kozáckých rodin před mnichovskými úřady. I v mezinárodních uprchlických organizacích vládla korupce. Karpuškinovi si vybrali za cíl Brazílii. Jejich cesta vedla vlakem do Neapole, odkud pokračovali lodí. V Neapoli se ještě nakrátko ocitli v uprchlickém táboře, kterých bylo v té době v Evropě poměrně dost rozeseto. Setkali se tam s dalšími československými uprchlíky, jeden z nich, astronom, skončil v Austrálii a ještě mnoho let udržoval s rodinou korespondenční kontakt. Plavba lodí trvala dlouho, loď byla přeplněná, na cestě třikrát projížděli mořskou bouří. Při překračování rovníku zažili námořnické rituály. Mnoho cestujících trpělo mořskou nemocí, k výjimkám patřila Nina Karpuškinová s otcem. Cesta se protáhla, protože kapitán dostal nařízeno držet se na moři, že tábor nemůže nové uprchlíky pojmout.

Když přece jen vystoupili na pevninu, přivítal je ostrov Ilha das Flores. Opět byli v uprchlickém táboře a začali se rozhlížet po uplatnění. Ninu lákali jako guvernantku k dětem, ale odmítla, tatínek byl angažován jako zeměměřič do oblasti Santa Catarina. Žili v městečku  Jaraguá do Sul, kde bylo mnoho předválečných německých uprchlíků. Bylo tam velmi dobře, bezpečno, tatínek trávil mnoho času pracovně v pralesích, Nina zůstávala sama s maminkou. Chodily do kina, stýkaly se s potomky Němců a později velmi litovala, že pokračují na sever do São Paola. Nina pracovala v São Paolu jako tlumočnice jedné letecké společnosti. V roce 1954 se rodina rozhodla přesídlit do USA, protože tatínek neměl žádné sociální ani penzijní perspektivy a léta mu přibývala. Tři roky čekali na vízum. V roce 1957 se konečně stěhovali do Los Angeles. Potřebovali finanční hotovost, tu měli, ale také záruky nějakého Američana. Nina poprosila jednu rodinu, které dělala společnost na letišti, a obratem dostala písemnou záruku. Pak už cestě nic nebránilo. Letěli vrtulovým letadlem přes Guatemalu plnou hor a sopek, tatínek už později odmítal vstoupit do letadla.

V Los Angeles se setkali s rodinou tety z maminčiny strany. Jmenovala se Božena Březinová (Bessie Brezina), byla tam už od 30. let a vybudovala si za tu dobu úspěšnou praxi jako opatrovatelka dětí. Hlídala děti slavných umělců, divadelních, filmových a rozhlasových herců. Protože často nebyla doma, bydleli Karpuškinovi v prvních týdnech v jejím bytě. Nina v Los Angeles získala místo v bance Bank of America. Pracovala v mezinárodním oddělení. Tam se poprvé úplnou náhodou setkala s Eduardem Ingrišem. Právě přijel z Jižní Ameriky a přítel emigrant Jiří Peřina ho vedl do banky, aby si v ní uložil peníze. Do mezinárodního oddělení vůbec nemuseli jít, stačilo vše vyřídit dole na přepážce. Od prvního pohledu jím byla okouzlená.

„Tam přišel tedy vysoký, holohlavý chlapík s menším, kudrnatým, tmavovlasým a moje přítelkyně je šla obsloužit. Taky Češka, Naďa Pyskatá. Potom, když je obsloužila a vrátila se, tak povídám: ,Prosím tě, Naďo, kdo to byl, ten pán?‘ Protože mně hned padl do oka. Ona povídá: ,No, to nějaký pán přišel z Jižní Ameriky a měl dolary, tak si tady otevřel konto.‘ Ale to vůbec nebylo potřeba, aby on přišel k nám do internacionálního oddělení v prvním poschodí, tedy přítel, ten užuž losangeleský usedlík, ho do internacionálního oddělení nemusel vůbec vést, u jakékoliv přepážky si mohl ty dolary uložit, otevřít si to konto. Osud! Takže jsem ho poprvé zhlédla a byl to úplně takový, jak já jsem si od dětství představovala, že jestli se někdy vdám, tak to bude vysoký, kučeravý a s tmavými vlasy. A takový byl Eduard Ingriš!“

Pak se ale ztratili z dohledu. Rodina Karpuškinových udržovala kontakty s československou krajanskou komunitou a byla zapojena do kulturních aktivit Čechoslováků v Los Angeles, Nina například zpívala na večerech k oslavě masarykovských výročí. Čechoslováci také společně s hudebním skladatelem Josefem Stelibským připravovali jeho operety. V roce 1962 Stelibský zemřel, uvádí se, že spáchal sebevraždu, podle Niny Ingrišové se nešťastnou náhodou utopil ve vaně, byl prý alkoholik. Česká komunita dostala zprávu, že přijel Ingriš, a pokusili se ho získat ke spolupráci. Ingriš nejprve dal dohromady lepší soubor a přijal také Ninu Karpuškinovou. Tak se setkali podruhé a na delší dobu. Nina se podílela na všech inscenacích operet Eduarda Ingriše: Tam na horách (premiéra 28. 4. 1963 v divadle Music Box na Hollywood Boulevardu), Maryša, která se v Praze původně hrála pod názvem U panského dvora (premiéra 1964 ve Wilshire Ebell Theater – v tom roce také Nina sama podnikla jedinou cestu do Československa) a Okolo rybníka (1965 ve velkém sále Sokolovny v Hollywoodu). V souboru hráli Jiří Peřina, Karel Finek, mj. majitel slavné malé restaurace  The Heart of Europe, Adéla Gebrová, Milouš Pelc, Áda Dusil, František Matyasko, Anna Peřinová, manželé Hintnauzovi, Bořivoj Knobloch, Bohumír Smutník, Marta Vodová, Jaroslav Zvolánek, varhaník prof. R. Korec, režíroval Karel Hradilák. S inscenacemi vystupovali i jinde, například v San Franciscu a ve Vancouveru.

„Sokolovna byla velmi hezká, byla to nějaká bývalá arabská mešita, a zrovna vedle toho přes uličku byla na rohu restaurace Heart of Europe Restaurant, protože Československo je srdce Evropy. On měl restauraci už v Praze, ne hospodu, ale restauraci. Jmenoval se Karel Fink, v Americe si z toho musel udělat Finek, protože fink je v Americe nadávka. Tak si nechával říkat Finek, ale v papírech měl Fink. A to byla malinká restaurace, nacvaknutých těch stolů co nejvíc, on tam měl pianino, měl tam harmonium, hrál na harmoniku a zpíval u toho. To bylo tak populární! Tam chodili filmoví herci, televizní herci, byl to skoro prostředek toho starého Hollywoodu, tak to měl vždycky nabité, měl tam víno jugoslávské, traminer, to si pamatuju…  A on to dovedl, jako bývaly kavárny, tak ve smokingu, on se dovedl prezentovat. Nedivím se, že tam lidi chodili. A jídlo bylo úžasné! Jak vařila maminka, tak se vaří u Finka!, takový měl český reklamní slogan. Opravdu vařila paní Finková a její maminka, akorát na umývání nádobí měli nějakého Mexičana. Malý, ale úžasný pajzlíček. Karel Fink měl taky jeden vtip, to musím říct: Tam když přišli exulanti, tak někteří, i když doma neměli nic, tak tam se vytahovali, že tady měli fabriky a všecko možné. Vždyť to byli většinou mladí lidé! A Finkovi měli malinkého pejska, fenku, a ta se jmenovala Lasička. On vždycky říkal: ,Naše Lasička v Praze taky bývala bernardýnem.‘  To nezapomenu. A na hodně lidí se to tak hodilo!“

Vztah s Ingrišem získal na vážnosti a v červnu 1965 se vzali. Chtěli se brát v katolickém sboru československých emigrantů, ale protože kněz snoubence tlačil k tomu, aby Nina přestoupila z pravoslaví na katolickou víru, rozhodli se nakonec jinak. Sňatek proběhl v pravoslavném kostele losangeleských Ukrajinců. Svědkem jí byl Boris Bělousov, Ingrišovi František Matyasko, kamarád z Peru. Svatba byla z ekonomických důvodů komorní. Přestože snoubenci plány tajili, když byla v dubnu premiéra Okolo rybníka, kolegové jim při děkovačce přinesli povijan s miminkem – dávno věděli, že se budou brát. (Časová následnost svatby a premiéry je v nahrávce líčena nepřesně, Nina Ingrišová ji později v e–mailu uvedla na pravou míru.) V roce 1966 se jim narodil syn Eduard.

Rodiče Niny byli zpočátku proti, protože se obávali vysokého věkového rozdílu mezi nimi (26 let) a také toho, že Ingriš neměl žádný majetek. Veškeré jeho jmění spočívalo ve filmovém materiálu, který natočil během svých plaveb na vorech Kantuta v 50. letech. Ingriš do svatby bydlel v domě, který česká Sokolovna podědila po spisovateli Havlasovi. Ingriš dům spravoval a bydlel v něm. Po svatbě se přestěhoval do domu, který dříve na hypotéku koupila Nina s rodiči ve Venice u Los Angeles. Tam zřídili novomanželé studio, ve kterém Ingriš stříhal a ozvučoval své filmy. Nina Ingrišová muže podporovala finančně, po narození syna se vrátila do zaměstnání a dál pracovala v bance. Pomáhala mu i prakticky při zpracování filmových materiálů: Kantuta, Nezkrocená Amazonka, Plachtění po jižních mořích.

Ingriš se stýkal s cestovatelem a experimentátorem Thorem Heyerdahlem, ten mu dal rady, jak naložit s filmovými materiály, které natočil. V roce 1965 ho také zval na společnou výpravu, Ingriš ale očekával narození svého prvního potomka a lákavou nabídku odmítl. Snažil se uplatnit své materiály ve filmu, pokoušel se navázat kontakt na vlivné osobnosti Hollywoodu, pomáhala mu například krajanka Florence Marly, díky ní se setkal i s Marilyn Monrœ. Musel ovšem řešit problém s autorskými právy. Po své první výpravě poskytl filmové pásy krajanům Milouši Pelcovi a Ing. Ladislavu A. Krátkému a uzavřel s nimi ve spěchu smlouvu, která nebyla výhodná. Oni poskytli část filmu televizi, a tím přestal být celý materiál atraktivní pro filmové producenty. Ingriš se ho složitě pokoušel získat od dotyčné televizní společnosti (Bill Burrud Productions) zpět. Podařilo se to za pomoci právníků, kteří se jmenovali Herold Rostow a James I. Lund z firmy Lambros, Lund & Mellas z Beverly Hills. K prodeji materiálů do filmu ale nakonec nedošlo.

K praktickému využití inspiroval Ingriše festival cestopisných filmů v Sokolovně. „Byl tam nějaký doktor Rejlek odsud z Barrandova, tam zástupce švýcarské firmy Bolex. Oni se znali tady odsud z Prahy a on říkal: ,Édo, pojďte se mnou, ukážu vám ve Wilshire Ebell Theater.‘ Filmaři tam promítali cestopisné filmy. A povídal: ,Dej dohromady své cestopisné filmy a budeš to taky takhle přednášet.‘ Ten nás na to vlastně navnadil.“ Ingriš se rozhodl sestříhat film, který bude z jeviště doprovázen nahrávkou Ingrišovy původní komponované hudby a zvuky a jeho průvodním slovem. První film evokoval i provokoval, revokoval dobrodružnou cestu na voru Kantuta I., vše, co jí předcházelo, i její průběh. Poprvé s ním manželé Ingrišovi začali vystupovat v roce 1968. O jejich syna se starali prarodiče Karpuškinovi. Nejprve se pohybovali v bližším okolí, později se rozsah cest rozšířil po celých Spojených státech, létali dokonce na Havajské ostrovy a do Kanady. Itinerář jim zajišťovali agenti, vystupovali ve Kiwanis klubech a Rotary klubech, ve školách, pro které měli připravenu kratší verzi filmu, i jinde. V následujících letech trávili Ingrišovi na cestách devět měsíců v roce. K jedné cestě na Havaj do Honolulu vzali s sebou i maminku Karpuškinovou se synem Eduardem. Maminka byla odvážná, v roce 1968 si troufla letět s dvouapůlletým vnukem do Československa, aby navštívila svoji umírající sestru. Vrátila se krátce před příjezdem okupačních vojsk. Později, někdy v roce 1970, vzali syna na cestu i Ingrišovi sami, malý Eduard hrál dobře na klavír a svým vystoupením před projekcí se postaral o bouřlivé ovace publika. Později začal chodit do školy a už ho s sebou brát nemohli.

Cesty trvaly asi 10 let. Na sklonku 70. let už měl Eduard Ingriš pokročilý věk na to, aby dokázal dál vést náročný život, jehož součástí byly neustálé přesuny, řízení těžkého nákladního automobilu v proměnlivých klimatických podmínkách, hra na piano a veřejné vystupování. Usadili se v South Lake Tahoe v Kalifornii a otevřeli si prodejnu potravinových doplňků a vitaminů (které při cestách užívali, a byli proto vedeni jako jejich prodejci a distributoři) spojenou s občerstvením, kde se nabízely čerstvé ovocné a zeleninové šťávy a vegetariánské sendviče. Prodejnu vyzdobil Eduard Ingriš v „etnickém stylu“ exponáty a fotografiemi ze svých cest. O prodejnu se starala Nina, Eduard psal korespondenci a pokoušel se o sepsání pamětí. V případě potřeby své ženě pomáhal v obchodě, stejně jako tatínek Karpuškin. Protože psaní pamětí šlo na psacím stroji velmi pomalu, rozhodla se Nina, že prodá obchod a pořídí počítač pro snadnější editaci textu. Bohužel v té době už byl Eduard vážně nemocný. Jeho přítel, lékař českého původu dr. Jelínek podle názoru Niny zanedbal péči a neřešil včas jeho prostatické potíže. Když Eduardovi nabídl operaci, zjistilo se, že problémy jsou i s ledvinami, a proto první operace se týkala ledvin. Protože v té době Ingrišovi ještě příležitostně vystupovali s filmy, zúčastnil se v té době Eduard naposledy promítání. Na revers odjel z nemocnice a tajně v zákulisí pomáhal Nině obsluhovat magnetofon a projektor. Z první operace se zotavil a následovala druhá. Zemřel v nemocnici na embolii 12. ledna 1991 v Reno v Nevadě. Nina je přesvědčena, že zemřel už před půlnocí 11. ledna večer, protože číslo jedenáct hrálo významnou roli v jeho životě, ale personál nemocnice úmrtí zjistil až po půlnoci, proto napsal do zprávy datum 12. ledna. Při Ingrišově druhé plavbě na voru například hlas světice Santa Rosy z Limy ohlásil mořeplavcům unášeným proudy na širý oceán, kde by bez pomoci zahynuli, slova „jedenáctého v jedenáct“. To se ukázalo jako datum a čas jejich záchrany blízko pobřeží. Jedenáctého února 1905 se také v jihočeské Zlonici narodil.

Krátce po smrti Eduarda Ingriše rodina prodala obchod Heavenly Nutrition Centre a Nina začala pracovat v prodejně s potravinovými doplňky v místním supermarketu. V roce 2002 se podařilo přes ing. Miroslava Zikmunda zprostředkovat převzetí Ingrišovy pozůstalosti Muzeem jihovýchodní Moravy ve Zlíně a krátce poté se Nina Ingrišová rozhodla přesídlit zpátky do České republiky.

„Aspoň, že tedy nejsem tam na všechno úplně sama. Tak jsem se rozhodla, že se vrátím. Nikdo mi totiž tehdy neřekl, že tady jsou ještě komunisti ve vládě. A neříkejte mi nikdo, že oni nejsou ve vládě, že jsou jenom v senátu a ve sněmovně. Protože sněmovna a senát je vláda. A to že tam je ještě pár papalášů extra, jak to tady nazývají vládou… ale vládne senát a sněmovna! Protože vláda nemůže nic udělat bez toho, aby to bylo schváleno nebo navrženo a schváleno ve sněmovně a v senátu. A to jsem nevěděla. Protože to bych se možná moc rozmýšlela! Protože my jsme si po devětaosmdesátém roce mysleli, že tady šli komunisti vzhůru bradou, takže tady nejsou. Copak jsme věděli, že je tady nechali, že pan Havel prohlásil ono zásadní pravidlo: ,Nejsme jako oni?‘ Takže to jsme nevěděli, o tom nás nikdo neinformoval.“

Dnes žije Nina Ingrišová v Brně, její syn s rodinou v Praze.

! Rozhovor natočil a text zpracoval Vilém Faltýnek